Nutná obrana

V případě této okolnosti vylučující protiprávnost jde vlastně o zvláštní případ krajní nouze. Podstatou jednání v nutné obraně je skutečnost, že čin toho, kdo útok odvrací, je ve shodě s právní normou – nahrazuje tedy vlastně zásah veřejných orgánů. Z výše uvedeného vyplývá, že institut nutné obrany je výslovně upraven trestním zákonem v § 29 a čin provedený v nutné obraně není postižen nejen trestem, ale ani žádnou jinou sankcí. Přečtěte si znovu znění právní úpravy nutné obrany:
§ 29
Nutná obrana

(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.
(2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Z uvedeného vyplývá, že k jednání v nutné obraně je v zásadě oprávněn kdokoliv – útok tedy nemusí směřovat proti osobě těžící z tohoto institutu (pomoc někomu v obraně). Toto jednání musí vždy směřovat k ochraně společenského zájmu chráněného trestním zákonem. Jinými slovy nutná obrana směřuje proti útoku, který ohrožuje společenské vztahy mající povahu zájmů chráněných trestním zákonem.
Útok musí přímo hrozit nebo trvat. Z jednání útočníka a okolností události jednoznačně vyplývá, že útok bezprostředně nastane (útočník všemi svými vnějšími projevy dává najevo, že útok bude bezprostředně následovat). Není však nutno čekat, až útok nastane a útočník přímo zaútočí. Každá akce je rychlejší než reakce, proto při očekávání útočné iniciativy nastává riziko nevyblokování tohoto útoku. Pro takovou situaci však nestačí pouhá výhružná gestikulace či plané vyhrožování – obrana tedy nesmí být předčasná. Ohrožené osobě musí být zcela jasné, že útok bude bez prodlení a určitě následovat. Přímo hrozící útok tedy nesmí být domnělý. Přímo hrozící útok je vždy vázán na vzdálenost ve vzájemném postavení (Náchodský, 2006). Pro posouzení přímo hrozícího útoku je zásadní krácení vzdálenosti útočníkem směrem k obránci.
O jednání v nutné obraně však nepůjde tam, kde útok již skončil a jednání napadeného vůči útočníkovi vykazuje znaky oplácení. Snaha vypořádat se s útočníkem po ukončení útoku není jednáním v nutné obraně, ale překročením jejích podmínek (exces).

Shrnutí podmínek pro jednání v nutné obraně:

1. Někdo (tedy kdokoliv) odvrací útok člověka.
2. Jedná se o útok na zájem chráněný trestním zákonem.
3. Útok přímo hrozí nebo trvá.
4. Obrana není zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Důležité je také chápání toho, co znamená „obrana zcela zjevně přiměřená útoku“. Jednání v nutné obraně nevyžaduje proporcionalitu ve vztahu ke způsobenému následku. Tzn., že následek způsobený útočníkovi obranným zásahem může být stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil napadenému. Způsob obrany tedy ze zákona nesmí být zcela zjevně nepřiměřený způsobu útoku. Obrana produkovaná napadeným však nepřiměřená a intenzivnější být musí! Pokud by tomu tak nebylo, pak by zcela logicky útok nebyl odražen a taková obrana by byla zbytečná.
Způsob obrany musí být proto takový, aby zcela spolehlivě a s minimálním rizikem útok odvrátil a ukončil. Nepřípustná je tedy taková obrana, která stanovené meze přiměřenosti přesáhne zcela zjevně. Pouze a jenom útočník musí nést odpovědnost za svůj čin. Zaútočit bylo jeho svobodné rozhodnutí. Nebyl k vedení útoku nikým nucen, proto pouze on sám nese riziko, že tento útok také nemusí přežít. Rozhodující je vždy poměr mezi způsobem vedeného útoku a způsobem obrany napadeného, a to v okamžiku střetu. Způsobený následek je při jednání v nutné obraně sekundární záležitostí (Náchodský, 2006).

Srovnání obou uvedených institutů trestního práva

1. Jednání v nutné obraně výslovně nevyžaduje podmínku, že je možnost útok osoby za daných podmínek odvrátit jinak, tak jako je tomu u jednání v krajní nouzi.
2. Způsobený následek jednáním v krajní nouzi musí být vždy nižší (je tedy vyžadována proporcionalita mezi jednáním a následkem), kdežto jednání v nutné obraně je možno způsobit útočníkovi následek přiměřeně i vyšší.
3. Způsobený následek jednáním v nutné obraně je možno způsobit pouze útočníkovi (či útočníkům), avšak při jednání v krajní nouzi komukoliv (Náchodský, 2006).