Oprávněné použití zbraně

Právní institut oprávněného použití zbraně se netýká osobní sebeobrany. Je zde uveden především proto, aby si čtenář uvědomil rozdíl mezi dvěma různými definicemi zbraně podle zákona a možnosti jejího použití. Přečtěte si znovu znění právní úpravy oprávněného použití zbraně:
§ 32
Oprávněné použití zbraně

Trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem.
Použití zbraně je v těchto případech vázáno na podmínky stanovené v příslušných zákonných normách. Ty také stanoví, co se rozumí „zbraní“, neboť tento pojem není v jednotlivých zákonných předpisech identický. Jinými slovy, využití institutu trestního zákona oprávněné použití zbraně podle § 32 jako jedné z okolností vylučující protiprávnost je možné pouze a jenom pracovníky ozbrojených sborů a složek. Zbraní se zde rozumí zbraň v technickém smyslu, zejména zbraň střelná, bodná, sečná, hromadné účinnosti apod. Pojem zbraň je tedy užší než v ustanovení § 118 trestního zákoníku: „Trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu, anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.“ Pro občana (pokud není příslušníkem ozbrojeného sboru či složky) oprávněné použití zbraně podle § 32 neplatí. Běžný občan může zbraň použít pouze za podmínek nutné obrany nebo krajní nouze (Náchodský, 2006).
Soustředíme-li se pouze na technickou část sebeobrany, pak její podstatou je odvracení útoku. Nejdříve je však třeba vysvětlit, co je to útok. Útok je úmyslné protiprávní jednání člověka (útočníka nebo útočníků) nebo i např. člověkem poštvaného zvířete (psa apod.), které je jeho nástrojem. Obrana proti útoku je tedy odvracením trestného činu. O útok nepůjde v případě, pokud nebyl skutečný (byl domnělý). Za útok je tedy možno považovat pouze úmyslné konání, výjimečně opomenutí. Za útok nepovažujeme jednání dovolené (např. zadržení pachatele). Proti zadržení se nelze bránit. Útoky dětí, choromyslných osob a obranu proti nim je třeba chápat jako jednání v krajní nouzi. O útok nepůjde ani v případě nezaviněného jednání člověka či jeho jednání z nedbalosti.
Obranou rozumíme tedy odražení, odvracení útoku. Odvracet útok je možné např. blokováním, krytím útočných technik, uvolněním z úchopu či objetí útočníkem apod. Pro odvracení útoku platí:

• útok můžeme odvracet holýma rukama, použitím předmětu, anebo také zvířete,
• obrana proti útočníkovi může směřovat přímo nebo nepřímo (např. odvrácení útoku zničením nástroje, jehož útočník k útoku použil),
• obrana musí směřovat proti útočníkovi,
• je-li však útočníků více, může obrana směřovat proti kterémukoliv z nich, nikoliv jen proti hlavnímu útočníkovi,
• každý je oprávněn odvrátit útok, i když sám útokem dotčen není, neboť k nutné obraně je oprávněn kdokoliv; nutnou obranou lze tedy hájit nejen zájmy vlastní, ale i zájmy jiného (tzv. pomoc v nutné obraně).

Sebeobrana není však jen odvracením útoku v defenzivním smyslu. Z pohledu taktiky je optimální proaktivní pojetí sebeobrany. Bránit se proti útoku, který „přímo hrozí nebo trvá“ znamená, že obránce může anticipovat jednání útočníka a jednat ještě dříve, než k útoku dojde. Může jednat podle všeobecně známé zásady „nejlepší obrana je útok“. Jak již bylo výše uvedeno, bránit se můžeme proti útoku přímo hrozícímu, tedy již v okamžiku, kdy je z jednání útočníka celkových okolností zcela zřejmé, že útok bezprostředně nastane. Ohrožené osobě musí být zcela jasné, že útok bude bezprostředně a bez prodlení následovat. Obránce tedy nemusí čekat, až útočník přímo zaútočí, ale může zahájit obranu útokem. Resp., obránce „nesmí“ za těchto okolností na útok čekat, protože by se tak dopustil vážné taktické chyby.
Současně musí obránce dodržet zásadu, že bránit se může proti útoku, který trvá. Trvající útok je takový, který již nastal a stále probíhá. Jde tedy o obranné akce před neustálými a faktickými útočnými aktivitami (dochází ke střídání či souběhu útoku a obrany). Jednání v nutné obraně není časově omezeno, je přípustné do ukončení protiprávního stavu (Náchodský, 2006). Jestliže útok skončil, skončilo i protiprávní jednání a obránce již není oprávněn vykonávat obranu. Pokud by jednání napadeného vůči útočníkovi vykazovalo znaky oplácení po ukončení útoku, nejednalo by se nutnou obranu, ale o vybočení z jejích mezí (exces). Schematicky jsou meze nutné obrany znázorněny na Obr. 3.